News

Zpráva Kurta Gersteina

Zpráva Kurta Gersteina

 

Výtvarnice Simona Blahutová (nar. 1980) patří mezi autory mladší generace, kteří pracují s rozmanitým a mnohovrstevnatým dědictvím malby i koláže s jistým respektem i bez rozpaků. Princip její imaginace je jinotajný, forma promlouvá neuhýbavě a pádně. Autorka směle expanduje do prostoru a pokouší se skrze zkratky, symboly i výrazové experimenty obrazově převyprávět některé mezní chvíle či osudové situace novodobé středoevropské historie.

V době, kdy se znovu ptáme po své národní i evropské identitě, smyslu našich dějin, kdy objevujeme své hrdiny i antihrdiny (oběti a vrahy, statečné i zbabělce), přemítáme nad selháním politických elit v rozhodujících okamžicích našich novodobých dějin či jsme svědky reinterpretace dějin ve jménu novodobých ideologií, je pro Simoninu práci (z posledních několika let) určující zájem o postavy, které se střetly s politickou (vojenskou, ideologickou) mocí.

Ať už to byl v předchozím projektu zpracovávaný Josef Toufar, umučený komunistickou Státní bezpečností v roce 1950 v kauze číhošťského zázraku či nejnověji jednooký plukovník wehrmachtu Claus von Stauffenberg, jeden z hlavních účastníků neúspěšného atentátu na Adolfa Hitlera v červenci 1944 ve Vlčím doupěti.

V cyklu velkoformátových obrazů, zabývajících se Josefem Toufarem,  nebyla dominantní otázka zázraku, ale osamocenost jedince proti mašinerii totalitní moci, tíseň z chapadel zla, jakási nevyhnutelnost a kafkovsko-orwelovská úzkost z mechanizace systému, který manipuluje s každou svobodou. Přízračný černý automobil tudor se na autorčině obrazech pohybuje jako záludný a  potměšilý soudruh-příživník-upír, který si na cestu do temna svítí očima a podoben predátorovi se pohybuje po českém venkově. I barevnost má v sobě cosi totalitně jedovatého - rudá na jednom z obrazů-koláží má v sobě něco z kyseliny, která chce všechno pevné a k řádu odkazující rozežrat a rozleptat.

Podobně i „zastavení“ či výseče z akce Valkýra nejsou uvězněny ve vypravěčských schématech a pouhých popisech dějů, ale pokoušejí se najít průhled k motivům i důvodům, proč se skupina německých vojáků, zosobněných na Simoniných obrazech plukovníkem Stauffenbergem, rozhodla v tak pokročilém stádiu války zabít toho, který jim po celou dobu velel a k němuž vzhlíželi jako ke svému vůdci. Sama výtvarnice hovoří o tom, že se dlouhá léta zabývala otázkou, jak a co se dělo v hlavách samotných Němců, okupující Evropu a „jestli je možné, aby celý národ souhlasil se zločiny, kterých se nacisté dopouštěli.“ Symbol telefonu jako média, kterým je možné šířit  zprávy, ale také být odstřižen od informací, praskliny, torza a trosky světa, labyrinty, křivé a nakloněné roviny  a tlumená barevnost vytvářejí z cyklu potměšilé, tísnivé panorama.  Sérii, která se dotýká řady metafyzických otázek a dilemat (vina a trest, svědomí), touhy očistit sebe, rodinu i celý národ či pocity zodpovědnosti.

            …

Miloš Doležal, spisovatel, publicista, redaktor Českého rozhlasu - Vltava