větu Slečno, milujete mého muže?
jsem našla v ženském magazínu, byla nadpisem článku o manželské nevěře. Byl to banální text a stejně banálně vyznívala ona titulní věta. Snad proto mě nápis Slečno, milujete mého muže? zaujal i pobavil, protože sám-vytržený ze svého kontextu- se mě tenkrát jaksi dotýkal, jakoby byl napsaný pro mě. Vnímala jsem tuto -ve svém původním významu až trapnou větu –docela jinak, pokládala ji sama sobě – jakožto jednoduchou, ale kardinální otázku na nejistotu a nepochopitelnost vlastních citů. Vystříhala jsem z ní některá písmena a z bizarní otázky dostala bizarní příkaz : milujte mého muže . Příkaz lehce kontroverzní – který je současně jasnou odpovědí. Nesmyslný příkaz, který je pro mne demonstrací svobody a sebevědomí. Svou nejistotu jsem chtěla zrušit, popřít…..dát tu větu všude – také jako apel na manipulaci reklamou (kterou se zabývám posledních pár let) – reklama, která tak často něco přikazuje….. Chtěla jsem být vtíravá jako reklama sama----větou divně nesmyslnou, neuchopitelnou, která se přitom dotýká každého.

Odlila jsem ji z plastu, vystřižená písmena jsou průsvitná (jako vzpomínka na dobu mého dětství, kdy bývalo takřka pravidlem, že na neonových nápisech některá část nesvítila). Nechala jsem vyrobit kartičky s flip-flop efektem-kde se tato věta měnila, a rozdávala je všem, které jsem potkávala. Uspořádala jsem několik výstav, přičemž jedna měla v názvu právě tuto otázku a druhá její odpověď. Nastříkala jsem větu Milujte mého muže - jakoby ručně psanou...na zastávky, telefonní budky, na mobilní popelnici, která se přemísťuje po Praze.....

Chtěla jsem se dotknout těch posvátných slov - každodenně tisíckrát vyřčených a médii snad už zcela zprofanovaných - „miluji tě“ …říct to všechno jednou větou, nebanálně a nepateticky.